O pěstním soubojem proslavené soše, Kostce ledu a hlubokém filmovém zážitku z Mělkého hrobu.

* pátek, 30. listopadu 2012 *

V noci mě probudilo Šestýho dávení,  inteligentně slezl dolů z našeho pelíškového patra a tam se vyblinkal na podlahu před počítač a byly to jen žaludeční šťávy. Slezl jsem dolů a pustil ho ven na dvorek. Zaběhl do kouta do škvíry za přístavek a tam hodil bobec do haldy listí. Tak tam odsud to ani nemusím dolovat. Co zas ten blbec, kde sežral…?

Znovu jsme všichni tři usnuli, tedy Mlhoš se tuším ani neprobudil. A když jsem se znovu probral a zeptal se Mlhoše jestli se nemůže podívat na strop, kde se promítaj číslíčka z budíku, ale já je bez brejlí nevidím, tak mi sdělil, že on vidí 9:58. Počkej neblbni, to nemůže bejt už deset… Nečteš to nějak blbě? Ale četl to dobře…

–

„Erotická krása podzimu…“:

–

Tak jsme tedy pomalu vyskočili. Udělal jsem k snídani kafe a volevoko.  A pak jsme vyrazili na venčící procházku vyprovodit Mlhoše na nádraží. Našel jsem v kolik mu jedou vlaky a usoudil jsem, že pěšky už ten vlak ve dvanáct nestihnem. Ale jak jsme to, při volné vykecávací chůzi, vzali „zkratkou“ přes sedmej perón, tak ještě Mlhoš stihl odjíždějícímu poslednímu vagonu zamávat.

–

„Pomník WW s án fejsu“:

–

.

Měli jsme tedy ještě hoďku, čas tak že bysme zašli nějak na jedno (já) a kafe (Mlhoš, protože ze z Plzně pojede autem). No ale zasekli jsme se u výprodeje DVD, (tedy hlavně já), kde jsem si koupil „Mělký hrob“ Danny Boylea, tu údajně skvělou prvotinu režiséra Trainspottingu, kterou jsem ještě neviděl a když si ho můžu koupit na dívku za 10,- kč, tak to by byl hřích si ho stahovat. A kolegovi „skandinaviofilovi“ Jaderssonovi jsem tu koupil švédský film „Zoufalé ženy“ na oplátku, když mě tak pravidelně zásobuje severskými filmovými klenoty.

–

„Jenom nechápu, proč se mu za zády krčí ta jeptiška?:

 

–

.

Pak jsme se ještě zdrželi před nádražím u sochy Dřevořada Wilsona a připomněli si tu kuriózní a trapnou historku, jak se kvůli ní sochaři poprali. Před americkými donátory… Taková malá ukázka české „ladovské“ demokracie v praxi. (K osvěžení paměti možno nahlédnout – zde).

–

„Kousek vedle je mnohem avantgardnější socha“:

–

.

No on ten Blažek, co se tam popral, měl přednášky i v Unijazzu. A i tam se prý jednou popral. Jinak ale ty přednášky prý byly hodně zajímavý.

–

.

„Hodně odtátá kostka ledu…“:

–

No a než jsme pak kolem torza domu „Kosky ledu“, vedle toho baráku na rohu Opletalky, co se teď diskutuje, peticuje a demonstruje proti jeho zbourání, došli na Vajglavák, tak už bylo plno hodin. Takže jsme to akorát tak otočili Jindřišskou zpátky na nádraží.

–

„A hodně zajímavá socha Sv. Kyjuse je taky u Henry´s toweru“:

–

.

Doma jsme si dali chvilku voraz, pak jsem vyrazil na kopec Šestýho vylítat a stavili jsme se u Hany v Jiným kafi na jedno pivko. Probrali jsme, (oboustranně pozitivní) dojmy ze včerejšího čtení. Já si tu vyfotil ten epesní plakát na kterém je Hany tatínek a Johanka. A už jsem zase sprintoval do háku.

„Pozoruhodný plakát“:

–

.

Večer v háku jsem byl s kocourem Mikešem a už tu vládla víkendová pohoda. Jen občas stávkoval  Facebook a nechtěl přidávat fotky na zeď.  Pro kolegu Jadersona jsem vytvořil vtipný děkovný dopis od Organizace na podporu severské kultury v České republice a vložil do něj to DVD s tím švédským filmem.

.

No a sám jsem si pak na noc pustil to druhé na nádraží zakoupené dívko:

–

          

* Mělký hrob (The Shallow grave) * / f – Velká Británie, 1994/ r.: Danny Boyle

Tak tahle filmová prvotina, pozdějšího režiséra Trainspottingu, (a dále například: Pláže a Milionáře z chatrče), to je opravdu stylově vypečená lahůdka. Žánrový mix, který začíná jako rozverná komedie, ve které se trojice spolubydlících, (2 muži + 1 žena), baví pořádáním konkurzů na místo čtvrtého spolubydlícího. A poté, co se výhercem konkurzu stane muž, který záhy v jejich bytě nechá své životem opuštěné tělo a kufr plný peněz, se film postupně proměňuje v parafrázi na „anglickou“ detektivku, horror, psychologické drama a tarantinovskou gangsterku. Místy je tento film tarantinovštější, než sám Quentin. Zejména detailní naturističností scén, ve kterých teče filmová krev.

„Osudná volba“:

–

Film je, po filmařské stránce, opravdu precizně natočen, už tady se  objevuje ten nervní klipový střih, tolik obdivovaný na Trainspottingu a výrazná hudba podporující rytmus děje. A tuto kombinaci podtrhuje herectví stylizované do jemné nadsázky. Nejen ústřední trojice Kerry Foxová, Christopher Eclesston a Ewan McGregor je excelentní. Ale nezapomenutelný je i herecký výkon dvojice policistů, (Ken Scott a Ken Hodge), který jemně a s úctou parafrázuje velikány grotesek Laurela  a Hardyho, mixnuté inspektorem Colombem. Z filmu to tak dělá opravdu výrazný filmový zážitek, který diváka strhne. Přestože téma nijak originální není. Aneb jak opravdu velký balík, tedy respektive kufr, peněz – dokáže nadělat mezi vztahy  a morálními hranicemi tří lidí opravdu velkou paseku.

„Kamarádi na život a na smrt…“:

–

Filmový gurmán, který opomene tento film, se ochudí stejně, jako ten, kdo si na topinku nedá česnek.

–

Funny fotka na dobrou noc –

„A naproti mě by mohlo být sedadlo pro tělesně vnadné…“:

–

„Mirek a Marek čtou v Jiným kafi“, aneb koho to zajímá, komu to cpeš. Neboli: O komorním, ale velmi vydařeném literárním večírku…

* čtvrtek, 29. listopadu 2012 *

Když jsem ráno dorazil do háku, tak mi kolega Jadersson vrátil knížku o Masarykovi, od historika-hysterika Zdeňka Mahlera. Já se do ni začetl a s údivem zjistil, že jak jsem si tuto velkou postavu českých dějin, z neúcty k velikánům, překřtil na Tomáše Haryka Masaříka – tak to je vlastně pravda!

„Massařík never stop!“:

–

Takže vlastně Massařík se začal jmenovat Masaryk, jen proto, aby to jeho otec uměl vyslovit. No to jsou my paradoxy…

Na ranní jsem byl na „své“ recepci s Leničkou Horskou Kozičkou…, ale Karén mě ukecala na dvanáctou, abych se s ní vyměnil, že přijde na zaučení její ségra, která bude na této recepci. No, né že by mi to přišlo až tak logický, ale z vrozeného gentlemanství…

Což pak tedy znamenalo zase v šest se vracet zpátky. No ale aspoň jsem si na „druhé“ recepci vytisknul na tiskárně kolegy Horacia tu povídku na večerní čtení v Jiným kafi.

–

„Předseda strany pirátské“:

–

Do Santé k zubaři dorazil pirát Bartoš a když se mě ptal, kdeže to Santé je, tak jsem mu k tomu přihodil žoviální: „To ale bude blbý, bejt pirátem bez zubů“. Na což zareagoval zjevně potěšeně. No ale byl tam docela dlouho, tak nevím jestli ho dentálista tak dlouho týral, nebo takovou dobu čekal.

–

Pak jsem měl i chvilku pracovně rušno, když se dostavila dívenka ze správy domu a začala plánovat vánoční výzdobu + k tomu měla jednu prohlídku prostor s potenciálním nájemníkem. A po chvilce přiběhla, že tam v přízemí něco píska a zní to jako poplachový alarm. Mě ovšem na recepci, která jinak píská o sto šest, nepískalo nic. Tak jsem to šel prozkoumat a nakonec „po uchu“ našel úda úddržbáře, který odpojoval baterky v nepoužívané serverovně a nevypnul si havarijní alarm.

„Každý šikovný chlap je dobrý úddržbář“:

–

Večer mi sice po Xichtníku Vrabčák slíbil, že vyzvedne Šestýho v boudičce a dáme si sraz na Paruce na jedno předstartovní. Ale ještě štěstí, že mě kolega Pussyn přišel, (za slíbený úplatek jedné stravenky), vystřídat dřív. Neboť když jsem za pár minut sedm dorazil domů, tak Šestej byl pořád ještě v „boudičce“ a Vrabčák někde u Modročernomedvědí Anji balil džointy. Nakonec mi zavolal, že už to na tu Paruku nestíhá.

.

„Mirek a Marek budou číst v Jiným kafi“:

–

My s Šestým dorazili do Jinýho kafe asi ve třičtvrtě na osm, tedy celých 21 minut před avizovaným začátkem čtení a to už tu bylo dost „narváno“. Krom Hany tu bylo celých pět (!) lidí.

U baru byl krom neznámého chlapíka i Mlhoš (!?!), no sakra, tak toho jsem tu opravdu nečekal, to bylo příjemné překvapení. No a u stolečku už seděl Vrabčák s Anjou a s jednou dívenkou, která seděla zády a myslel jsem si že je to Léňa a až po notné chvilce zjistil, že je to Lasík von Hrádek. Anja sebou měla malý štěně Ajšu, (nebo to byla anglicky Asia?). A tak měl Šestej o zábavu postaráno. Ajša na něj byla štěnecky oprskle drzá a tak se celkem vyskotačili. Akorát, že ve finále jí lump rozhryzal její provazovou hračku :-(.

Záhy pak dorazil Marek a ukázalo se, že ten „neznámý chlapík“ je jeho kamarád-literát. Jen jak jsem se plánoval jít seznámit a sdružit, tak jsem to v klokotném víru večera, nějak nestihl. No nakonec ještě dorazil i Jára (kupodivu!), tak to bylo s Mlhošem jejich setkání po delší době. Ani nevím, kdy se viděli naposled. No a ještě více překvapivě se tu objevila Marťule, která moje čtení využila jako záminku, zdrhnout z Brna dřív :-). No ještě jsme tedy se začátkem počkali na Šutru. Takže nás tu bylo nepočítaje psy rovných deset! Tedy jsem si tak utvrdil svou domněnku, že dneska nejenže obecně literatura lidi už moc nezajímá, ale že ani okruh mých kamarádů a známých moje literatura nezajímá. Mohutná facebooková propagace, ( i mailová), a výroba efektní pozvánkové fotky moc nezabrala.

„Hyperoriginálně neúčinná pozvánka“:

–

I když…, když pominu sebe a Šestýho, tak z těch 5-ti, co tvrdili na Xichtníku, že se zúčastní, tak dorazili dva, to je slušný procento, kdyby se z toho vybralo pět kontrolních vzorků, (tedy: 0%,0%,0%,100%,100%) a ty se sečetly, tak je to 200% účast, tedy pánové a dámy, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás, (kromě matematiků z Ministerstva Vnitra), to má…!!!

Z těch co tvrdili, že přijdou možná – přišla jen jedna, tak tam je účast jen 100%-ní :-(.

/Jo, ten výpočet je úplná blbost, ale já na rozdíl od těch magorů z Vnitra jsem ochoten to přiznat :-))) /.

No ale po čtení dorazila ještě Léňa a Pavel Snape-us. Čímž se počet doplnil na tucet, ale after-párty rozhodně nebyla tuctová.

.

„Nálada při after párty byla víc než vřelá…“:

–

Začal tedy číst Marek, úryvek ze svého nového „festivalového“ příběhu. A tentokrát mi to přišlo vypilovanější, než když jsem ho podobný text slyšel číst poprvé v Unijazzu.

No a pak jsem se tedy já pustil do své téměř jedenáctistránkové povídky, (ale velkejma písmenama) . A jak jsem po tom ataku viru, bacilu, či čeho, měl ještě v hrdle dost struhadlo, tak to čtení jakž takž snad šlo. Aspoň já jsem z toho měl celkem dobrý pocit a vyslovených zadrhnutí tam zas tolik nebylo. Nenechal jsem se ani moc rozhodit Mlhošovým vyzvánějícím mobilem, (jo taky jsem si svůj mobil zapomněl vypnout, ale kdo by mě volal, že?), a Vrabčákovým dováděním s Šestým. Ale na konci už jsem z toho byl celkem vyfluslej. Ani nevím, za jak dlouho jsem to „přezpíval“. I reakce byla celkem vřelá a nevypadalo to jako nějaká povinně falešná vřelost.

Dokonce se diváci-posluchači pak dožadovali ještě pokračování a tak Marek ještě přečetl kratší „vztahový“ text, který tak vhodně navázal na úvodní část mé povídky, která byla taky „o pokusu navázat vztah“. A já pak ještě přihodil pár rozverných básniček.

.

„Při loučení došlo i na vřelá hugs free…“:

–

No a pak už jsme se vrhli do víru chill-out after-párty, která mi přišla velmi vydařená. Mimo jiné také došlo na řeč o Hadivadle, ve kterém Hana hrála a když jsem přihodil do placu svou historku o tom, že představení Hadivadla pro mě bylo „přelomovým diváckým zážitkem“, neb na něm jsem poprvé v životě viděl na divadle nahou ženskou. No a aby kurióznost večera byla naplněna – tak se odhalilo, že tou nahou ženou v rakvi, tenkrát byla Hana (sic pic !?!). „To jsou ty paradoxy“, jak by řekl klasik.

No byl to tedy literární večírek komornější, ale fakt vydařený! Když nás Hana před půlnocí konečně vystrnadila, tak už ani nevím, jak jsme s Mlhošem a Šestým doma zapadli do pelíšků, ale řekl bych že rychle…

–

Tak už jen „funny fotku na dobrou noc“ – dnes jednu kongeniální….

„Po vydařeném večírku“:

.

O zmizelé tiskárně a nezmizelcýh příznacích virózy jak sviň.

* středa, 28. listopadu 2012 *

Ráno jsem se domů dovlekl jako zbitej pes. Vysmátýho psa jsem vyhnal z pelechu a vzal ho na kopec. Kopretina tu opět nebyla, asi si už našla lepší boudičku. Ale věci tu furt má a vědět jako obvykle nedala.

.

„(po)Pletená reklama na zazimovaném pítku na Paruce“:

–

.

Zahájil jsem léčebnou kůru česnekem, (českým!, který mi ráno přinesla Lenička Horská kozička), a litry lipovo-zázvorovo-citrónového čaje. Zalehl jsem s šátkem kolem krku a vyjímečně v pyžamu, (tedy né že bych měl regulérní pyjama, ale v triku a spodcích). Probudil jsem se úplně mokrej. Ale že bych se cítil nějak moc vykurýrovaně, to nikoliv.

–

Pokusil jsem se rozchodit tiskárnu, že si vytisknu tu povídku a dva malé plakátečky, které jsem chtěl večer vzít do Uni. Ale zjistil jsem, že po přeinstalaci Woknows mi „zmizela“ tiskárna. Instalační CD jsem samozřejmě nenašel a tak si stáhl ovladače z Epsoňáckých stránek. Když jsem je ale nainstaloval, tak mi Woknouws sdělily, že byly zablokovány z důvodu nekompaktibility, to bych se z toho posmál.

.

„Nebuď rasista – buď Čech!“:

–

.

Popadl jsem tedy Šestýho a vyrazil v rámci venčení do papírnictví vedle, že si to nechám vytisknout tam, ale jak jsem se bláhově domníval, že mají do sedmi, tak měli jen do šesti. Jak jsem zjistil přede dveřma v 18:06. Haj hou…

.

„Už i v Praze…“:

–

.

Krátce jsem tedy Šestýho povenčil a zjistil, že jsem vcelku dost ještě malátný sláb, ba přímo nemocen. A tak jsem variantu Unijazz už vypustil. Původně jsem plánoval, že bych si to vytiskl cestou do něj v nonstop copy centru na Senovážným skvéru. Ale raději jsem si navařil další kotle zázvorového moku a pokračoval v potné kůře. To jsem tedy zvědav, jak to čtení zítra dopadne. Nakonec je možná klika, že na Xichtníku potvrdili účast jen tři lidi. Aby sme tam ale s Markem nebyli zas tak opuštěný, tak jsem obeslal esemeskama Járu, Léňu a Vrabčáka s Šutrou. Na noc jsem si pak ještě ten zázvorovej čaj mixnul se svařeným vínem. Děj se vůle obranyschopnosti mého těla.

–

.

Funny fotka na dobrou noc… Dnes aktuálně to, co je mému tělu potřeba

„Lákavé vitamíny“:

–

S plným nosem a u konce s povídkou i dechem…

* úterý, 27. listopadu 2012*             

Ráno jsem doma opatrně vyzvedl Šestýho, abych nerušil Kopretinu a vyrazil s ním na venčení na kopec. Leze na mě nějaký bacil zpoza keře, (tedy zákeřný).  Ale jak se po návratu ukázalo, tak tu Kopretina vůbec nebyla.

„Retro antiekologická stromová „ozdoba“ na Paruce“:

–

Lehce jsem se napojil a nacpal a bez prodlev ulehl. Neb večer jdu na noční už od šesti. Takže výskok po čtvrté hodině, výběh na kopec a pak zase hurá do háku. Jinak tedy co se týče útoku bacilu, tak začíná mou imunitní obranu prolamovat nějak čím dál tím víc.

„No ale furt lepší to obligátně trapné srdce, než tenhle svastiku připomínajicí výtvor“:

–

V háku normálka s kolegou Pussynem, který tentokrát naštěstí nepřišel tak navoněn parfémem Homeless 5 jako minule. Pustil jsem se do dokončení té „jinokafní“ povídky. No nevím jak to budou vnímat čtenáři, (potažmo posluchači), ale jak se mi do toho moc nechtělo a furt jsem to dokládal, tak jsem z té „tvorby“, nakonec měl celkem dobrý pocit.

No a na noc jsem si pustil poslední kousek z aero kolekce filmů „Francouzské nové vlny“.

    

* U konce s dechem (A bout de souffle) * /f – Francie, 1960/ r.: Jean-Luc Godard

 

A u konce s dechem je opravdová filmová lahůdečka, která neztratila nic ze svého kouzla ani po víc než padesáti letech. Obsahem vlastně drama, ale natočené s lehkostí  a hravostí, které z obsahu činí příjemnou komedii. Zabití policajta je tak bezděčné, že divák si v první chvíli není jist, jestli nejde jen o hrdinovu fantazii. A i závěrečná tragická scéna zastřelení hlavního hrdiny je vlastně komická. Pojetí filmu je výrazně stylizované a pohrávající si s různými žánry. Herecký koncert mlaďoučkého Jean-Paul Belmonda, který svou podobnou lehce karikovanou postavu později ještě rozvinul ve filmech Muž z Ria a zejména v mém oblíbeném Muži z Acapulca.

–

Na film se opravdu dobře kouká, příjemná výtvarná stylizace, krásná auta i ženy. Jean Sebergové její feministický účes na ježka opravdu sluší. Pohyb kamery je někdy trochu příliš samoúčelný, ale ve filmu je hodně opravdu krásných záběrů.

Příjemné svěží pokoukáníčko. To byla dobrá tečka za touto mojí osobní přehlídkou filmů „francouzské nové vlny“.

Filmovou pohodu mi jen trochu kazilo, že behind bush bacil na mě tedy zaútočil usilovnou palbou ze všech svých zbraní a tak jsem noc mohutně prosmrkal, a propotil se.

–

Funny fotka na dobrou noc –

„Téměř kompletní nabídka“:

–

Pozvánka na veselé čtení do Jinýho kafe a velmi smutná historka o tržním kšeftu se zdravotnictvím.

* pondělí, 26. listopadu 2012 *

Po ránu jsem dal krátký pokec s Kopretinou, která se nakonec přeci jen uhnízdila nahoře na patře. A pochvalovala si Šestýho, že se v noci vzájemně drželi za packy.

–

„Křeslo pro hosta na Paruce – O české pohostinnosti, nebo o  českém ekologickém bordelářství?“:

–

No ale už včera večer mi nebylo v háku uplně juchů a dnes po ránu jsem se cítil „sláb jako much“. Zřejmě na mě útočí nějaký bacil. Místo běhu jsem tedy dal jen povenč přes kopec do Levných potravin. Kam jsme dorazili lehce po půl desáté a jelikož mají mít otevřeno až od 9:30 tak jsme museli ještě chvíli zévlovat po okolí. Ale Kopretina taky asi neotevírá uplně přesně… :-).

–

„Vánoční stromek na JzP“:

–

 U počítadla pak trocha prokrastinacea po ní výtuh, ze kterého mě probral až budík v pět. Strčil jsem do kapsy CD s namluvenou knihou Jardy Rudiše – Nebe pod Berlínem a vyrazil ho do knihovny vrátit, neb už mu zítra končí výpučlhůta, (céda maj kratší, než booky). Sice jsem si ho ještě neposlechl, ale naštěstí má Total commander funkční tlačítko F5.

–

„Romantika vánočního tržního hospodářství“:

–

Ještě jsem na cestu udělal do pulitrový termosky Kopretině horký ovocno-svařákový čaj. Přeci jen na opalování to už u stánku není. Ráno Kopretina líčila, jak jí majitel stánku umyl řiť, že toho prodala málo. A že prý je málo aktivně vnucovací. Ti kapitalisti už roupama nevědí, co by po prodejcích chtěli. No ale je fakt, že když jsem na JzP přišel, tak zrovna kouřila za stánkem a když jsem se zastavil cestou zpátky z knihovny, tak zase pro změnu zévlovala před stánkem s partičkou mániček. Inu Kopretina…

–

„Kopretiny máničky před stánkem“:

–

V háku jsem nejprve polepil deníček a lehce se poflákl na Xichtníku, kde mě v souvislosti se změnou ve vedení VZP, která nevypadá, že by mohla být k lepšímu, spíše naopak.

„Nový (Zdeňkův) Kabátek, pro staré tunelářství… (aneb: víc kmotrovský xicht jste v ODS nesehnali?)“:

–

.

Dostala následující drsnou story, kterou k tomu někdo na FcB poustnul:

Autorem následujícího textu je Vašek Sádlo, majitel firmy Savex Ltd.

 

V pondělí na mě zvonila sousedka a prosila mě, abych zavolal Petrovi (její syn) záchranku,že je mu strašně špatně. Hned jsem točil 155. Ozvala se mi operátorka a chtěla paní k telefonu, aby zjistila o co vlastně jde. Potom nám řekla, že jezdí jenom k bezvědomí nebo k nehodám a dala nám číslo na ošetřujícího lékaře. Lékaře nebylo možno sehnat neb má dovolenou a lékař, který ho zastupuje, je vylepen na dveřích ordinace i s kontakty (jsem se dozvěděl dnes). Bohužel jsem byl nepojízdný a volal jsem i na magistrát Plzně, kde mi taky nedokázali poradit, co se má v takovém případě udělat. Včera Petr zemřel a až potom přijela záchranka. Po smrti Petra jsem znovu volal na 155 a poděkoval jim za jejich skvělou spolupráci, že kamarád nám díky jejich nezájmu zemřel. Arogantně mi operátorka řekla:

”Co si to dovolujete – nás tohle ale vůbec nezajímá “ a položila telefon. Je mi z toho děsně těžko. Stát se VYSRAL na občana v té nejhrůznější podobě, jak to jenom jde. Včera jsem byl podat Trestní oznámení na PČR pro neposkytnutí sanitky operátorkou na 155 v ohrožení života. Celou věc jsem s policisty detailně probral a závěr je takový:

 

Trestní oznámení podat sice ze zákona můžu, ale ze zkušenosti mi řekli, že na nějaké řešení je minimální šance a celá věc vyšumí do ztracena, protože na 155 sedí jenom člověk, který se rozhoduje podle toho jestli uzná, že volající oznamuje skutečně ohrožení života. A že někdo zvrací a nemůže chodit, je prostě málo – může se klidně jednat o opilce. Nehledě na to, že se k dané věci budou vyjadřovat znalci – doktoři a doktor doktora neshodí. Mám prý přesvědčit matku zemřelého, že si může podat Žádost o prověření postupu na Městské ředitelství policie.

Ještě jsem chtěl, aby mi poradili, kdybych se náhodou znovu ocitl v podobné situaci, co mám vlastně dělat? Odpověď mě šokovala: Je třeba, abyste při hovoru s operátorem uváděl daleko horší situaci, než ve skutečnosti je, jedině tak máte šanci, že Vám záchranka pojede na pomoc! Z vlastní zkušenosti mi policista vyprávěl, jak až na třetí výzvu policie mu dispečer 155 poslal sanitku pro postřeleného chroptícího občana.

A nevěřil, jak se personál záchranné služby dokáže děsivě chovat k lidem, je to na hraně zákona. Dále jsem kontaktoval Magistrát města Plzně a celou věc konzultoval s vedoucí odboru sociální a zdravotní péče o občany. Celkem se zhrozila, ale na druhou stranu jí to ani moc nepřekvapilo, neb přichází každodenně do styku s doktory, kteří jenom chtějí, aby jim propláceli stále větší faktury a vlastně potřebný člověk je až někde na konci systému.

Závěr našeho hovoru byl ten, že je to chyba systému, ve kterém snadno může někdo udělat špatné rozhodnutí. Nakonec jsem kontaktoval Romanu Vébrovou z TV Nova, kterou jsem s celou věcí seznámil. Řekla, že je to děsný a snad připraví o celé věci malou zpravodajskou reportáž už jenom proto, aby občané věděli jak volat na 155, aby jim skutečně záchranka přijela – prostě je v bezvědomí, je v ohrožení života – tohle musí jednoznačně v telefonu zaznít a pak záchranka musí dojet!

Dnes ráno mi maminka zemřelého přinesla Petrovo parte a bonboniéru, že jsem byl jediný, kdo o Petra v nouzi projevil zájem. Vzal jsem parte a bonboniéru a osobně jsem jí dovezl řediteli Plzeňské záchranné služby. Dostal jsem se jenom k ředitelově asistence, kde jsem jí vše předal se slovy: V pondělí jsem Vám volal na 155, že soused zvrací a nemůže chodit -sanitku jste mu neposlali, protože podle vašeho názoru nebyl v ohrožení života, bohužel soused zemřel a tady máte bonboniéru a parte za vaši perfektní práci“. Otočil jsem se a zhnusen odešel. Petrova maminka nechce podávat žádné Trestní oznámení ani stížnost, je z toho úplně na hadry – nejvíc jí drtí, že se na něj všichni vykašlali. Moje ponaučení je, že zde v naší republice je daleko katastrofičtější stav morálky, než si vůbec kdo dovedete představit!

 

A malý dovětek na závěr:

Před chvílí jsem mluvil s kamarádem, co měl těžce nemocnou manželku. Věděl, že její konec je jenom otázka času a celodenně se o ní staral – měl ji doma na lůžku. Teď v neděli mu zemřela. Zavolal k ní doktorku z pohotovosti. Doktorka přijela a slova, která mu řekla, mu prý budou do konce života znít v uších : “Ano Vaše manželka je mrtvá – dáte mi 30 korun”.

No hezky hustá historka, to jsme si ty sociální a zdravotní výdobytky pěkně nechali kšeftařema se zdravým ukrást. Samozřejmě, že komouši byla banda kokotů, který nás tu věznili jako králíky v kotcích. Ale za jejich panování vám přijela „pohotovost“, nebo záchranka ke každýmu zaraženýmu větru.

Taky jsem se pustil do výroby pozvánky na naše čtení s Markem. Udělal z ní pak na Xichtníku „event“  „Mirek a Marek čtou v Jiným kafi“, a rozeslal jí mailem. Ohlas byl bombastický, tedy pokud ticho shledáváte bombastickým.

.

–

No a pak jsem se tedy pustil do smolení té „Jinokafácké“ povídky, kterou jsem neprozřetelně slíbil vytvořit. Moc se mi do toho nechtělo a furt jsem to odkládal. Ale nakonec mě to přeci jen chytlo a strávil jsem tím celou noc.  Kolik, že to psal Jack London pravidelně každý den? 1000 slov? No já jsem se nad ránem dostal až závěru, (ten už ale doplichtím až zítra) a na 1900 slov. Každý den bych to ale asi nedal… Ani nemám odhad, jestli je to na povídku málo nebo moc. Budu si jí pak muset zkusit nahlas přečíst.

–

Funny fotka na dobrou noc – tak trochu o stavu našeho zdravotnictví…

.

–

O mlhavém výhledu z Výrovny a Ukradených polibcích.

* neděle, 25. listopadu 2012 *

Ve „vyspávací“ neděli jsem se probral už v osm. Po snídani jsem se pokusil o krátké školení mamky na noťasu. Ale pro oba to bylo příliš psychicky náročné. Možná víc, než když se v mém dětství rodiče pokoušeli něco naučit mě.

„Výhled z Výrovny“:

–

S Marťou jsme si ještě udělali procházkový výletík do lesa nad hřbitovem, tedy na kopec Výrovna, kde je ze skály výhled na údolí Jílovského potoka směrem k Ústí a německým hranicím.  Cesta do kopce byla pěkně krpálovitá a tak jsem se docela orosil. Ve vyhlídce do dáli vadilo dost husté kouřmo, ale snad spíše mlha, než smog. Cestou jsme si pokecali o horských stezkách a jejich značení, zda je lepší udávání vzdálenosti v kilometrech, či hodinách cesty. A pak zejména o knížkách. Já o Londonově Démonu alkoholu, Kahudově Houštině a Kerouacově Na cestě. A taky o filmu Andělský podíl.

.

„Mlhavé obzory“:

–

Pak už jsme se doma jen nafutrovali skvělým obalovaným celerem s bramborem a červenou řepou. A brůdr nás hodil do Děčína na nádraží. Marťa se pokoušela vytvořit essay do školy a já počíst v novinách (a také v té její esseyi, kterou Marťa překvapivě pojala v dost humorném tónu, spíš jako novinový článek. Jestli jí tohle vyučující akceptuje, tak to je hodně neúzkoprsý přístup. Ta brněnská fakulta fakt nemusí bejt špatná).

–

„Umělecký billboard v podchodu dečínského nádraží“:

–

Doma jsem zaparkoval Šestýho. Po Kopretině jsem tu našel puštěnej počítač a otevřený okno, ale jinak zdá se zvládla úskalí pobytu v mém bytě-doupátku-jeskyňce-boudičce ok.

–

„Hurá směr Knižní malotrh“:

–

Šestýho jsem tedy zaparkoval doma a vyrazil za Markem do Crossu na Knižní malotrh. Tam jsem dorazil akorát na začátek vystoupení Yellow sisters, které zapěly převážně dětskému publiku rozverný repertoár, někdy dost odvážně formulovaných říkanek.

„Žluté sestry – matky, aneb: Yellow sisters for children“:

–

Já si tu dal jedno pivko a k němu vzadu v zákoutí tohoto bludiště, kterým nadšeně kmitali klučičí dobrodruzi, jedno balený cigárko. S Markem jsem prohodil pár slov a pak už zase vyrazil do háku.

.

„Nejzajímavější část nabídky „Knižního malotrhu“, aneb kdo najde „Zastávku“ má bod“:

 

–

.

Doma jsem popadl Šestýho znovu k povenčení na kopec a pak už směr Brumloffka. Tady jsem nejprve nacpal tři desky Shantela na Ulož.to, aby si ho mohla Marťa stáhnout, neb jí v poslední době uchvátil. Poté dohnal bloček a na noc si pustil, už předposlední filmek z aerácké „Přehlídky francouzské nové vlny“.

   .  

* Ukradené polibky (Baisers volés) * / f – Francie, 1968/ r.: François Truffaut

 

Na to, že tento film je z, i pro Francii historicky výrazného, roku studentských bouří, tak ve Šlohlých polibcích se toto nijak neodráží. Jde o vcelku rozverně potrhlou komedii o milostných trampotách mladého muže. Která je natočena svižně a dominuje jí skvělý herecký výkon výrazného hezounka Jean-Pierre Léauda v titulní roli Antoine Doinela. Jakoby jeho postava byla trochu mustrem pro ještě bláznivější francouzské komedie s Jean Paul Belmondem, či Pierre Richardem. Vedle něj ve filmu září jako jeho milostná partnerka i Claude Jade.

–

Ale na otázku, co je na tomto filmu „novovlného“, bych nedokázal odpovědět.

–

.

A jako „funny fotka na dobrou noc“ tentokrát…

„Vzpomínka na výhled ze skály Výrovny :-)))“:

O cestě na sever a kulturně revolučním „zlatoslavičím“ šoku…

* sobota, 24. listopadu 2012 *

Ráno jsem se probudil už v osm, ale ještě jsem se povaloval až do devíti, kdy zazvonil budík Kopretině. Ta se ale nijak neplašila a přestože měla být na Jiřáku v půl desáté, tak nakonec ode mě vyrazila svým volným krokem v 9:40.

–

„Vlakem na sever“:

–

Chvíli po ní už dorazila Marťule, popadla ratanový stoleček pro mamku a vyrazila s ním tramvají. Zatímco my jsme si s Šestým dali venčící pěší procházku na Hlavák. Naštěstí u přechodu přes koleje nikdo prudivě nehlídkoval.

–

.

Po cestě vlakem si Marťa chtěla číst podklady do školy, a já Kahudovu Houštinu, ale nakonec jsme to spíš prožvanili. Nejen o environmentalistice. Ale podstrčila mi knížku biologa-filozofa Stanislava Komárka – Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech.  Kde mimo jiné probírá konzumaci masa zvířat, ve smyslu, v kterých kulturách se jaká zvířata jí a která ne. Nejvíc mě ovšem v jeho knize dostala zmínka o tom, že oblíbenou pochoutkou aztéckého panovníka Montezumy, kterého Španělé líčí, jako velice kultivovaného a vzdělaného, byla pečená batolata. Hop hej!

.

„Z pokladnice venkovského autoparku“:

 

–

V Děčíně jsme před nádražím čekali na bráchu jen chvíli a pak už se zastávkou pro pivo v Tescu, odfrčeli do Jíliště. Než jsme se stačili nadlábnout bramborovejma knedlíkama a špenátem, tak dorazila šwestra. A proběhla malá neformální oslava jejich záhých narozenin a narozenin Káji.

My jsme pak s Marťulí a Šestým ještě vyrazili na procházku a pokec do přírody. Šestýho jsem ale měl radši celou cestu na vodítku. Přeci jen je teď období honů a nadržených myslivců, tak abychom náhodou nepotkali nějakýho magora s flintou. Přes „Křížek“ jsme došli na kraj Čermný. Chtělo se nám i ještě pokračovat, ale pak nám došlo, že už bude za chvíli tma a otočili to. A dobře jsme udělali, i tak už jsme málem, v záhy nastalém šeru, u rokle skoro zabloudili.

.

„Vánoční vkus dorazil i do severních Čech“:

–

Doma jsem pak u televize provedl zkoušku maminčiny úrody a jeví se celkem v pohodě. Žádná divočina, ale velmi příjemná záležitost. Jinak jsme ale před televizorem málem utrpěli drsný kulturní šok. V jednu chvíli to mamka přepla na „Zlatého slavíka“ zrovna když předávali mužskou kategorii. Na třetím místě byl fašoun, pardon český nacionalista – Daniel Landa, už to samo o sobě! A ještě svůj děkovný proslov využil k propagandistickému projevu ve prospěch „problematických“ protikorupčních aktivit burzovního kšeftaře Karla Janečka. A když pak stříbrného slavíka dostal „na věky zlatý“ Karel. Tak mě polila čirá hrůza, neb mezi zbývajícími kandidáty byl Michal David (!?!). To by mi přišlo jako definitivní návrat „komunistické kulturní revoluce“ a normalizačního vkusu. Ale nakonec se „naštěstí“ stal zlatým slavíkem zpěvák laciných protestsongů Tomáš Flus. Což je sice taky „kulturní tragédie“, svědčící o hovnech v uších většiny českého národa. I když já vlastně ani nevím, jak ta anketa dnes probíhá. A koho a co tedy dnes reprezentuje.

.

„Není všechno zlato co se třpytí…“:

–

No spláchli jsme tu kulturní pachuť s bráchou a Marťulí dole ve sklepě u nového (červeného!) kotle, několika lahváči a panáčkem ginu.

–

–

A funny fotka na dobrou noc…. K té o kousek výše by se mohla dobře hodit tato…

„Nic než bradavice!“:

–

O očistných kvalitách Jihoměstského moku, Knížákovi jako hudebnímu (zlo)“osinovi“ a o Garym kytarovému lečiteli.

* pátek, 23. listopadu 2012 *

Na denní tentokrát s bosskem Michalem. Vcelku pohoda jen se tu objevily tři dívenky ze správy baráku a vymýšlely estetická vylepšení.  A včerejší pivíčko z Jihoměstského pivovaru bylo fakt dobrý, ale druhý den mě přimělo k několikanásobnému přemýšlení…

„Pohovka pro hosta – aneb Praha si hyždě svých bezdomovců hýčká:

–

Esemeskou se ozvala Kopretina, že tedy dorazila do Prahy na ty vánoční trhy a plánuje u mě už dnes přespat. A nakonec jsme se doesemesili, že prý dorazí večer do HooDoo.

Kolega „stavař“ Pepař mě přišel vystřídat dřív a tak jsem v pohodě včas dorazil domů, trochu se oprášil a vyrazili jsme tentokrát společně s Šestým opět do HooDoo.

–

–

* Alternativa Festival * / HooDoo klub/

 

Po včerejší zkušenosti, kdy první dvě kapely byly fakt hodně nezábavný, tak jsme dorazili lehce po osmé. V malém sále už hrálo maďarsko-polsko-české trio 1724 (H/PL/A). Pokud to má býti letopočet, tak jsem nenarazil na nic čím by byl zajímavý s vyjímkou toho, že je to rok narození Immanuela Kanta. Na chvíli jsem dovnitř nahlédl a překvapivě tam potkal Marka. V tomto triu byla sympatická houslistka.

„Letopočtové trio“:

–

Ale muzika nás příliš neuchvátila a tak jsme se záhy přesunuli k žvanícímu stolečku před barem. Kde jsme se přidružili k Vrabčákovi a Šutře, Marťuli a Kopretině s Kristýnou a občas se taky přidal Ruda. Na tom jsem hned vyzkoušel svůj „ajťáckej“ vtip, (Jaký je rozdíl mezi jalovicí a ajťákem? No jalovice nedojí mlíko a ajťák nedojí jabko). Ale jak jsem počítal s tím, že „neajťáci“ nepochopí tu narážku s nakousnutým jablkem, tak mě ale nenapadlo, že budou ajťáci, kteří nevědí co je to jalovice :-).

–

A ani Marťule se netvářila, že další má hláška o vegance která miluje Maso, jí přijde až tak zábavná. I když tady jsem tedy dopředu očekával, že v této společnosti jí může pochopit jedině ona a pak tedy ti, co znají Masa. Ale pobavila ta hláška Kristýnu, která to pochopila jako že ta veganka miluje sado maso :-))). Ha, ha, takhle varianta mě nenapadla.

–

„Profesor Osina Knížáček a jeho u tabule žáček“:

–

No a pak se z většího sálu začaly linout opravdu úděsně nepříjemné zvuky a chvilku nám trvalo, než nám došlo, že to je ten Knížák. Tedy program uváděl vystoupení Milan Knížák, Opening Performance Orchestra, j. h. Phaerentz (CZ). Ale já když jsem sebral odvahu vlézt do sálu, tak jsem tam žádnou „orchestru“, (což měl být sedmičlenný soubor) nenalezl. Jen „pana profesora“ stojícího nad nějakými krabičkami s knoflíčky, který vypadal, že vůbec neví, na co by tak který čudlíček mohl být. A vedle něj stál mladší týpek v polopozoru, jak žáček u tabule a snažil se mu radit, co by se tak jako s tím dalo dělat.

No, tak tohle mi tedy přišlo jako hodně velký dramaturgický přešlap. Ale našli se v sále lidi, kteří se to snažili poslouchat. Jestli se ale našel někdo, kdo to vydržel celý, to nevím a podle mě by to musel být dost velký masochista.

–

„Ony zvony“:

–

Vrátil jsem se do předbaru, kde si osazenstvo pečlivě hlídalo, aby někdo nezapomněl otevřený dveře a ten nepříjemný hluk sem nebyl moc slyšet. Ale odskočili jsme si ven na cigaretku, kde jsem si při té příležitosti vyfotil úchvatné Kristýny „zvonáče“ a festival jsme si užívali takto alternativně.

–

„Kytarový kouzelník a léčitel opruzenin“:

–

Naštěstí pak v menším sále začal hrát „kytarový kouzelník“ Gary Lucas, ke kterému se v jednu chvíli přidal i klavírista Michal Nejtek. A to bylo najednou úplně jiný hudební nebe. Jasně, že Gary se tak trochu estrádně žánrově předváděl, co všechno s tou kytarou umí. Ale ve všech těch žánrech kytarové hry byl tak originální a prostě fakt dobrej, že to byla výsostná muzika. Bavily mě od něj dokonce i „metalový“ sóla na elektrickou kytaru. I když nejskvostnější mi přišly pasáže na kytaru akustickou. Výborná byla i ta část s Nejtkem, což je hodně sympaťák a zjevný umič, (tedy ten který umí). Prostě vynikajicí hudební delikatesa a pošušňáníčko, které bylo ušním balzámem, za předchozí knížákovská příkoří.

–

„Zvonařka Kristýna“:

–

No ale pak už jsem zaparkoval k ostatním k uvolnělému stolu na sezení a tohle strategické místo už jsem neopustil. A dnes tu sice nebyli Viktoři se svými potvoři (Ušák a Estera). Ale Šestej se tu příjemně zabavil i tak. Našel si tu svůj okruh příznivců, které neustále dokola obcházel a nechával se od nich odrbávat. A občas je tuším i osockoval, (aspoň Petr Slabý se k něčemu takovému přiznal).

–

Někdy po půlnoci, ani nevím přesně v kolik, jsme pak noční procházkou vyrazili k domovu. Doma se už jen zaparkovali do postýlek a hají…

 

 

 

–

A ještě „funny fotku na dobrou noc“ – tentokrát jednu ilustrativní ke Knížákově hudbě:

O festivalu Alternativa v Hoo Doo klubu, aneb muzika na konec dobrá – všechno dobrý.

* čtvrtek, 22. listopadu 2012 *

Tentokrát už to bylo se smogem nad Prahou, (nebo aspoň nad Parukou), výrazně lepší a tak nám nic nebránilo se jít proběhnout.

* 103. Running Parukářka: 4 x „Velký asfaltový okruh“ + 4 x malý okruh  + odběh (4,8 + 1,8, + 0,4) = 7,0 km. Celkemnaběháno letos:  579,7   km.

Zkombinoval jsem tentokrát vždy velký okruh, na který jsem navázal malým a takto čtyřikrát do kola, (přesněji do osma). Což mi přišlo jako dobrá běhací verze. A taky se mi běželo vcelku ucházejícně.

–

„Fotka ze včerejšího výletu – pohled na Libeňskou kouli“:

–

Doma pak hustá prokrastinace u kompu a pak přes kopec zkontrolovat Levné potraviny. Ale pokud jsem si myslel, že by mohli mít do sedmi, tak mohli…, ale nemaj! Cestou zpátky jsme potkali Karla s Ladou a Adélou a Barbuchou. Ti se večer chystali na nějakou projekci dokumentu dívenek, které pěšky obešli republiku. Tu naší…, to zní zajímavě.

–

„Můj včerejší nákupní úlovek v Kaufu – trs Severočeských tyčí“:

–

Já tedy ale zaparkoval doma Šestýho a po zprávách a krátkém juknutí na fotbal Sparta – Lyon 1:1, (chvilku jsem si lebedil, když frantíci dali vedoucí gól, ale bohužel jen chvilku), jsem vyrazil do HooDoo klubu.

* Alternativa: Sergej Letov / Joe Karafiát (RU/CZ) + sONaLeX & co (CZ) + Urs Leimgruber/Roger Turner (CH/GB) + Longital a VJ Kufrik Brothers (SK) /Hoo Doo klub/ *

Do klubu jsem dorazil lehce po osmé a zjistil, že tu opět Viktoři jsou i se svými čtyřnohými polovičkami, tak to zítra beru Šestýho sebou. V menším leč poloprázdném sále už se hrálo. Ovšem duo Sergej Letov / Joe Karafiát tedy kytara + digitální saxofon mě příliš nenadchlo. Jednak tedy jejich hra působila jako improvizace, ve které se spoluhráči dost míjeli a pak hlavně Joe Karafiát hrál naprosto neinvenčně, nuda, nuda, šeď, šeď. Letov na digiságo sice měl občas záchvěvy, něčeho zajímavého, ale jen občas.

„Sergej s Karafiátem:

–

O pauze jsem objevil, že je tu ještě jeden větší sál. A v něm záhy vystoupil sONaLeX. Tedy projekt hudebního publicisty Alexe Švamberka a jak ho mám jako publicistu fakt rád. Jeho věci co píše mi přijdou zasvěcený a dobrý, rozhovory skvělý. Tak prakticky všechny jeho hudební projekty, (i ty s renomovanými hudebníky, např. Emilem Viklickým), my vždycky přišly o ničem a nebetyčně mě nudily. Což byl bohužel případ i  sONaLeXu.

„Švamberkův nUDaLex“:

–

Zkusil jsem to asi čtvrt hodiny, ale pak jsem si šel dát cigárko a pivko s Šutrou, která mezitím dorazila a s Hrtanem jsem si pokecal o jeho cyklonehodě, která je vpravdě kuriózní. Jel v noci v jednu ze Slamníku z koncertu na kole. A protože měl pár piv, tak pro jistotu bezpečněji po v tu dobu liduprázdném chodníku. No a nějaký magor ho na tom chodníku sestřelil. Protože na rovině odbočil do zatáčky která tam nebyla!?! A to prý nenafoukal ani ň., (tedy ten magor, Hrtan měl asi tři piva, tak ten zřejmě něco jo). Tedy kdyby to bylo o tom, že přehlédl zatáčku a jel furt rovně, tak se to snad dá i pochopit, ale tohle je fakt „hrtanovská klika„. I když nakonec měl aspoň kliku, že z toho vyvázl pohmožděn jen relativně lehce.

„Urs a Roger“:

–

Následně zase v tom menším sálku spustilo další duo Urs Leimgruber/Roger Turner (CH/GB). Ovšem tentokrát to byla jiná káva. Tohle byli evidentně páni muzikanti. A to jak excelentní bicmen Turner, tak sopránsaxofonista Leimgruber. Jejich vzájemná improvizace měla napětí a tah. Působila jako výrazná scénická hudba a občas z ní až běhal mráz po zádech (říkala Šutra). Rozhodně to nebyla dvě míjející se sólování jako v případě Karafiáta a Letova. Tohle sice byla alternativní hudba náročná na poslech, ale byla to rozhodně výsostná muzika. Konečně nějaký opravdový hudební zážitek večera.

„Ruda zuřivě paparazzující a Petra vesele pózující“:

–

O pauze jsem opět dal se Šutrou a spol. cigárko a pivečko. Čepujou tu nějaký podivný pivo Jihoměstského pivovaru, o kterém jsem dosud nikdy neslyšel – jedenáctku, ale je fakt dobrý. No a to už za Šutrou dorazil i Vrabčák, kterýho sem za ní u vchodu bez problémů pustili.

–

„Dlhý Longital“:

–

No a jako poslední bonbónek, na který jsem se nejvíc těšil, byl Longital + VJ Kufrik Brothers (SK), tedy vlastně taky duo, (je to tedy dnes večer duetů), Dan Salontay, (tentokrát výhradně na akustickou kytaru!) a Šína na baskytaru.  A Longitalovci s pomocí zvukových kouzlítek a videoprojekce, (jako její autor byl uveden VJ Kufrik Brothers), předvedli skromnému, ale nadšenému počtu diváků skvělý umělecký zážitek se vším všudy. V současné formě jsou opravdu světová liga v oblasti alternativní hudby, respektive alternativního písničkářství. Naprosto precizní a dotažené. A ta videa by mohla fungovat s jejich muzikou i sama o sobě jako hudební film typu Baraka, Samsara, či filmy Gefrey Reggia.

„S projekcí za zády“:

–

To byla opravdu audiovizuální báseň mého gusta. Často mě  zaplavovaly pocity naprostého posluchačského a diváckého blaha. Posluchačů v sále nebylo mnoho, ale reagovali o to srdečněji a myslím, že jsem nebyl zdaleka v menšině, tím jak silně jsem byl jejich muzikou a obrazy zasažen. Jen mě přišlo líto, že nehrajou až zítra, aby je mohla slyšet taky Marťule. A taky to, že Vrabčák s Šutrou se vytratili dřív – odejít z takovýhle muziky! No teda Vrabčáku!?!

.

„Z předsálí – Roman a jeho romány“:

–

Já se tedy vypotácel ze sálu značně okouzlen až s posledním přídavkem, lehce po půlnoci. Kdyže to zase budou hrát v Praze?

.

Funny fotka na dobrou noc –

„S pořádným dreadem na hlavě:

–

–

O alternativních frajerech a Frajerovi v Unijazzu a skvělé afterpárty.

* středa, 21. listopadu 2012 *

Ráno byl nad macechou Prahou pěkně hnusný smog a tedy (vítaná) příležitost nejít běhat. Místo toho jsme vyrazili s Šestým na dlouhou venčící procházku přes Paruku, Krejcárek, Jarov, až na Spojovací, kde jsem trochu proluftoval Kaufland, kde jsem si koupil zejména 10ks těch skvělých „Severočeských tyček“ který jinde nemaj.

„Šestej a odpadkovej koš na létajicí disky“:

–

Na tom Krejcárku jsme pak narazili na podivné koše a při bližším ohledání jsme zjistili, že je to diskově-golfové hřiště. No to jsou mi věci, páni vědci!

„Příprava před závodem – panel s návodem“:

–

A taky na zajímavě upravenou fasádu, u který jsem si nebyl jist jestli je to dekorační umění, nebo pomsta fasádníka, kterýmu nezaplatili…

.

„Okrášlená fasáda“:

–

Doma lehký požer a relax a pak hurá do Uni, kde dnes v rámci Alternativy bude Marek s Boldrikem.

* Alternativa – Marek Toman + Honza Boldrik * /čítárna Unijazz/

Tedy Markovo autorské čtení z románu Frajer a k tomu pouštění muziky z vinylových desek Selectora Boldrika. Čítárna byla docela slušně zaplněná, byť tedy někteří do ní přišli jen normálně pokalit a požvanit, né cíleně na kulturu. Dorazil také Vrabčák se Šutrou, i když ta později zdrhla na plácanovej trénink.

„Jana Black z Uni uvádí duo Toman (Marek) and Toman (Boldrik)“:

–

Markovi se čtení tentokrát vcelku slušně vydařilo a o knize to mohlo dát dost slušnej obrázek. A Boldrik k tomu pouštěl skvělý pecky vesměs ve stylu reggae. Paráda. Škoda že Lasík z Hájku dorazila až po čtení.

„Foticí Vrabčák a publikum“:

–

Marek si pak chvíli užíval zasloužené pozornosti nadšených fanynek…

„Marek na panáku s fanynkou“:

–

Ale následně jsme si udělali s Markem docela příjemnou afterpárty i s jeho „nějakou novou kamarádkou“ a Lasíkem a Vrabčákem, která se natolik vydařila, že jsem na sebe neprozřetelně vykecal, že se chystám napsat tu povídku na námět dívenky z Jinkafe, takže mi asi nezbyde nic jinýho, než jí doopravdy zplodit.

„A Šestej si jako obvykle zatím užíval pozornost okolních dívenek“:

–

Šestýmu se nějak vůbec nechtělo domu a tak jsme úplně ve finále s Vrabčákem dopili sudy. Barmanka Petra nám totiž vnutila poslední piva z obou sudů. Z toho desítkovýho pro Vrabčáka, a já se tedy „obětoval“ s dvanáctkou.

–

 A tak tentokát místo „funny fotky na dobrou noc“ seriózní fotka z naší soutěže s Vrabčákem...

„And winner soutěže o největší stěrbinky is…“:

–